Establishment vs. kyberunderground

„System failure“. Tak tato slova zná důvěrně každý systémový programátor, který zabloudil do zapovězených prostorů operačních systémů a jal se tyto třinácté komnaty dodavatelů „duše“ všech počítačů zkoumat s příslušnou drzostí insidera, šlapaje v zablácených galoších po naleštěné parketovině, kličkuje při tom mezi nástrahami výrobců a uhýbaje otráveným šípům „autorských práv“ a podobných hloupostí. Že se to nesmí? No a? Že si navíc někdo troufá tvrdit, že do jeho systémových „hájemství“ nedokáže nikdo proniknout? Takový „někdo“ se patrně zbláznil, nebo neví, že na světě existuji JÁ! Mluvím o době dávné, kdy jsme jako drzí mladíci pracovali na svých vlastních operačních systémech (sálových a posléze mikro počítačů), protože to, co bylo dodáváno výrobci bylo „hrozné“, „výsměch“, a podobně. Nic nám nebylo svaté a na rozdíl od toho, co nám bylo výrobci dodáváno, to naše většinou fungovalo lépe a spolehlivěji. Takže jsme měli od zaměstnavatele pokoj a výrobci si na nás dávali pozor.

V oněch dobách něco jako PC teprve počínalo existovat, Steve Jobs tvořil Mac Intosh a Bill Gates se z vizionáře postupně převtěloval ve zdatného obchodníka. Všichni – oni tam za oceánem v nesrovnatelných podmínkách, a my v zdejších hardwarových zoufalostech – jsme snili o jednom „Es komm Der Tag“. Tedy přijde den, kdy každý bude mít svůj stolní počítač (o přenosných jsme pro jistotu neuvažovali) navíc propojený se světovou počítačovou sítí, s jejíž pomocí se dostane k duševnímu bohatství lidstva, uloženému v masivních databázích. Sancta simplicitas! V co se to zvrhne, to jsme nebyli schopni předpovědět ani v nejčernějších snech, i když jakési „co když“ tam někde vzadu varovně zvedalo svůj prst. Ale to je jiný příběh…

V těchto dobách vznikal i jiný živočich. Byl to „hacker“. Měl s námi společnou jednu zásadní vlastnost: zdolávat nepřekročitelné překážky (v softwarové oblasti ovšem). Nebylo možné o něm říkat, že jeho cílem bylo především škodit, byť jedním z produktů těchto jednotlivců a později skupin byly i počítačové viry. Na rozdíl od nás, kterým „stačilo“ prostě být lepší, hackeři potřebovali něco navíc. To, že jsou lepší, potřebovali nějak demonstrovat , a to způsobem, který byl hodně viditelný (uznejte přeci, že zdvižený prostředník na obrazovkách počítačů nejlépe zabezpečených systémů, to je opravdu docela „nářez“). Exhibicionismus? Takhle bych to určitě nenazval. Spíš jako jakési memento všem mocným v této oblasti, že zdaleka nejsou tak mocní, jak se jim může zdát. Takže jakási anarchie v kyberprostoru už v období jeho samých počátků.

Zpět k onomu „system failure“, tedy „chyba systému“. V geniálním filmovém díle bratrů (?) Wachowských Matrix, je toto sdělení závěrečným konstatováním prvního dílu trilogie. Systém, konstruován za jistých podmínek, se náhle setkává s něčím, s čím si neví rady, takže reaguje tak, jak systémy v těchto případech musí – svou havárií.

Bylo jen otázkou času, kdy skupina, které říkám „kyberunderground“, bude v podstatě „nucena“ reagovat na to, co se děje v prostoru jí dříve téměř bezvýhradně náležícím. Tento „kyberprostor“ je něčím, co je laikům velmi těžké představovat. Řekněme, že se ve svém pokoji, v klidu domova, připojíme k internetu. Přitom si myslíme, že je to záležitost pouze nás samotných, maximálně toho, k čemu se připojujeme. Tragický omyl, přátelé!! V tento moment se stáváme součástí celosvětové informační sítě WWW (WorldWideWeb), a kdokoliv (samozřejmě náležitě vybavený), kdo je k této síti připojen, může, pokud chce, sledovat to, o čem se s tím, s čím se spojíme, „bavíme“, udělat z našeho počítače „kůlničku na dříví“, kdy se mu zachce, atd. Prostě jsme tomu dotyčnému vydáni na milost a nemilost.

To, že o tom, co to ve skutečnosti znamená, drtivá většina uživatelů sítě nemá tuchu, to nepřekvapí – ono to vlastně neznamená celkem nic, protože v těch terabytech terabytů, které se řítí každou vteřinu vzduchem či „po drátech“, téměř každý zmizí jako molekula vody v Pacifiku. Pozoruhodné je však to, že si to neuvědomují ani ti z miliard lidí, kteří by si to „sakramentsky“ uvědomovat měli. Být například ministrem zahraničí USA, vyžadoval bych u určitých zpráv velmi drsná zabezpečení s kryptologickými polynomy těch nejvyšších úrovní. Leč, zdá se, že v padesátých letech měli konstruktéři programovacího jazyka COBOL (kdo ještě ví, co to bylo…) pravdu, když tvrdili, že program psaný v tomto jazyce musí být natolik pochopitelný, aby mu porozuměli i vyšší důstojníci z Pentagonu. Ani o ten slepičí krok se to za více než půl století nezměnilo. Kandidátka za Demokraty na prezidenta USA a svého času ministryně zahraničí USA Hillary Clintonová naprosto klidně používala veřejnou (velmi „průstřelnou“) část sítě pro přenos informací typu „classified“ (tedy tajné v různém stupni utajení). Mimochodem za něco podobného byl svého času odsouzen jeden nešťastný seržant, který samozřejmě neměl zdaleka takovou strategickou moc, jako první dáma americké diplomacie. To, že je tento amatérismus prvního řádu soustem pro zahraniční rozvědky, je více než jasné. „Hacknutí“ (pozn. provedení hackerského útoku) takovýchto informací s téměř nulovým zabezpečením, to je pro zkušeného hackera snad až pod úroveň – to jsou schopny zvládnout i ony zahraniční rozvědky a to v pracovní době jejich zaměstnanců.

Existuje však jedno gigantické ALE. Při téhle vrcholné ignoranci se špičkový hacker dostane prakticky kamkoliv, vyjma snad odpalovacích zařízení mezikontinentálních raket – alespoň doufám… Co však s těmito informacemi? K čemu a komu mohou být dobré, vyjma „nepřátelských“ států, které by je třeba vyvážily zlatem, pokud je tedy už dávno nemají? Zde je třeba se zmínit o jistém druhu „etiky“, tedy dodržování určitých pravidel, které podle všeho platí i v kyberundergroundu. Nemyslím si třeba, že by Julian Assange (WikiLeaks) s informacemi, k nimž se dostal, a které působily bezesné noci vládě USA, nějak obchodoval. Psal jsem, že od počátků vzniku kyberprostoru v něm byl „zaklet“ jistý druh anarchie. Shrnuto, obecně si moc neumím představit, že by jakákoliv hackerská skupina obchodovala s informacemi jako s obchodním artiklem, navíc s nějakými vládami (mluvím samozřejmě o té „elitní“ vrstvě kyberundergroundu), to prostě žádný skutečný anarchista nikdy neudělá.

Jak praví známá anekdota o Irovi, který , vystoupiv z lodi na americkou půdu, prohlásí: „Máte tu nějakou vládu? Tak já jsem proti!“. Pokud je tomu takto i v kyberundergroundu, nedovedu si představit, že by tento vystupoval v souladu třeba s americkým establishmentem, když za něj navíc kandidovala taková „amatérka“, jako paní Clintonová. To, co si představit dovedu, je to, že by hoši dělali vše možné, aby tuto dámu nachytali „na hruškách“, tedy při lžích (což se stalo). A co její protikandidát? Ten to měl jednodušší, ten součástí establishmentu před volbami nebyl, naopak, vystupoval velmi razantně proti němu. Podle všeho tedy došlo k jakémusi druhu „společného zájmu“. Trump, jeho voliči a kyberunderground nejspíš měli obamovského establishmentu po krk. Což by vysvětlovalo leccos z průběhu volební kampaně v USA. Je jasné, že je nutné vše házet na Putina, Čínu, obecně na nějakou „neamerickou činnost“. I kdyby vše bylo úplně jinak (ani tato analýza se v určitý moment nevyhne spekulacím), tak to na faktu, že se Hillary chovala jako „husopaska“, nic nemění.

Současný , řečeno slovy prezidenta Trumpa „witch hunt“, neboli hon na čarodějnice, jak jej sledujeme ve Spojených státech, je jen dalším krokem zoufalství, který souvisí s tématem této analýzy jen sekundárně. Jedná se ryze a jen o to, pokud možno znesnadnit prezidentovi jeho vládnutí. Působí to až jako mánie, posedlost. Nejdříve měli Rusové ovlivnit kyberútoky prezidentské volby. Kdo o tom trochu ví, chytal se už tehdy za hlavu. Jak to, proboha, chce někdo dokázat, když je známo, že je ctí každého hackera především po sobě zamést stopy? Nota bene, do voleb ani takto zasáhnout nelze, volební místnosti nejsou připojeny na internet. Tento nesmysl tedy samozřejmě po nějaké době „vyšuměl“ a přistoupilo se k nesmyslům dalším a dalším. Jak dlouho to potrvá? Těžko říct – zatím se nezdá, že by to chtěl prezident Trump vzdát…

Zdálo by se, že kyberunderground byl prozatím odsunut na druhou kolej. Kdyby… Kdyby se náhle nevyskytly masivní kybernetické útoky na instituce různých zemí a to v globálním měřítku. Nebyly to ale „slušné“ hackerské ataky, byly to cílené, ekonomicky a možná i politicky motivované akce, za nimiž mohly stát nějaké problémové země typu Severní Korea. Tedy to, co bylo dříve ukázkou jakéhosi „frajerství“ typu „vy na nás nemáte“, stává se nyní zbraní globálního ničení. Je to ostudné a jakoukoliv eleganci postrádající. Přesto si myslím, že ten opravdový kyberunderground žije a bude žít dál, protože ke kyberprostoru patří od samých počátků. Jako člověk, který o této „třídě“ něco málo ví, si mohu být téměř jist, že si zachová jakýsi „bonton“, že se prostě k určitým věcem neodhodlá a nepropůjčí. I zde vždy existovalo něco takového, jako je stavovská čest, snad to existuje i dnes. Alespoň tedy doufám…