Publius News
Pátek 06. prosince 2019

Analýzy

Pevnost Apačů v Bronxu

★ 13.06.2017 ★ rubrika: Analýzy

Kdysi slavný film s Paulem Newmanem v hlavní roli. Jaké to je být sice dobře ozbrojen, ale za zdmi jakési „pevnosti“ (policejní stanice) v naprosto nepřátelském prostředí? Film odpovídá v metafoře, že je sice možné to přežít, ale bez kontaktu s okolím nikoliv.

Vítězství Donalda Trumpa v loňských prezidentských volbách v USA znamenalo značný otřes, z něhož se USA jen těžko vzpamatovávají. Tedy USA… Kdo vlastně? Jednoduše ti, jimž nynější prezident USA vyhlásil před dvěma lety boj, ti, pro něž se používá označení establishment. Jedná se o vrstvu lidí, kteří se stali uživateli všech výdobytků, které poskytují moderní politické systémy, které sice bývají označovány jako demokratické, nicméně s úspěchem dospěly do fáze silně degenerativní, kdy se o demokracii čím dál tím více jen mluví, a „démos“, tedy lid, se postupně stává obtížným hmyzem, který je nutné čas od času formou mediálních „masáží“ zmanipulovat tak, aby establishmentu zajistil další periodu tohoto společenského „hnití“. Napsal jsem „mediální“ – toto si však zaslouží hlubšího pohledu. Jedná se o problém velmi hluboký. Politická vrstva je pouhou součástí onoho establishmentu. Má velký význam, protože přes ni vedou cesty k veřejným prostředkům, samozřejmě především k těm finančním, které jsou získávány hlavně z daní občanů, ale také z finančních „operací“ států, zejména operací s dluhopisy – dluhy, které v součtu mají tyto demokratické státy v čele s USA je astronomický, jsou to triliony dolarů. Finance jsou to samozřejmě virtuální, je to produkt mýtu „trvale udržitelného rozvoje“, především však operací mocných bank na kapitálových trzích. Oněch „parazitů“, kteří takto využívají státních rozpočtů je obrovské množství. Zmíněná média, kterým tento stav velmi vyhovuje, mají v tomto establishmentu výsadní postavení, podobně jako politici – ti jsou médii udržováni v klíčových pozicích převodníků zmíněných finančních prostředků.

Kdokoliv si troufne se tomuto konglomerátu postavit, je veřejným nepřítelem č.1. Protože první, o co se musí začít zajímat, jsou body určení těchto prostředků, jejichž počet začne zákonitě redukovat. Tedy to, co dělá Donald Trump a je za to bezprecedentním způsobem mediálně „trestán“. Základní otázkou však zůstává, proč vlastně nastal tento kolaps letitých společenských systémů? Je tento „fenomén“ zákonitý? Dochází k nějaké společenské změně zásadního charakteru? Existuje celá řada další otázek, na které je nutné hledat odpovědi.

Začněme především v nejprimitivnější definici společenského uspořádání. „My“ a „Oni“. Srozumitelné každému Čechovi od dob Rakousko-Uherska. „Oni“ jsou ti, kteří ovšem rozhodují, žijí z našich peněz, a „My“, tedy ti, kteří do toho nemáme co mluvit. Ta vzdálenost mezi „Oněmi“ (establishmentem) a „Námi“ (běžnými občany) však zřejmě má určitou mezní hodnotu. Je-li překročena, „My“ se ozýváme. Třeba revolucí, viz listopad 1989. Zřejmě tedy i v současnosti došlo k překročení krajní meze této „vzdálenosti“ mezi establishmentem a běžnými občany, a to v globálním měřítku, přesněji v rámci naší západní civilizace. Demokracie starého Řecka , aplikována v republikánském (a konstitučně-monarchistickém) prostředí stávajícího systému naší západní civilizace, znetvořená příslušnými „establishmenty“ a zejména mediálním prostředím informačního věku, zřejmě překročila onu mez „rozevírajících se nůžek“. Lid, tedy „démos“ řecky, „populus“ latinsky, dospěl k společnému názoru, že takto to již dál nejde. Klobouk dolů před Platónem a ostatními génii starověku i před moderními osvícenci 18. století. Oni věděli, že existuje jakési společenské vědomí, které je výš než partikulární a individuální zájmy těch, kteří se dostali do privilegovaných vrstev v podstatě zneužitím demokratických principů.

Je tu však jeden problém. Lid chce změny, k nimž i masově dochází. Změna je nastoupení stavu rozdílného od stavu předchozího. O vztahu kvalit nového a jím nahrazeného stavu se však příliš nehovoří. Pro lid příliš složité, pro filosofy základní problém. Máme dosti aktuálních příkladů. Prezident USA Trump, pokud mu bude umožněno realizovat jeho volební předsevzetí, může znovu pozvednout USA na úroveň světové supervelmoci, o niž přišla za jeho předchůdce. Co je však hlavní, a proto byl zvolen, může vrátit USA jejich dominanci ve světové ekonomice návratem k základně ekonomiky domácí. Tedy v pořádku.

V Evropě je situace zásadně jiná a nás občany České republiky musí zajímat více než situace v USA. Volby ve Velké Británii znamenají v podstatě prohru Theresy Mayové a jejích Konzervativců. Té, která byla oslavována po úspěchu Brexitu. Levicového populistu , „bojovníka proti establishmentu“ pana Corbyna a jeho Labouristy volilo téměř stejné množství voličů. Neobvykle velká část z nich byli mladí voliči, jejichž účast vzrostla na 75% (z předchozích 45%). Brexit, z hlediska britských sociologických agentur, způsobila především obava z přílivu pracovních sil z nových zemí EU (tedy i ČR!!), které podle názoru hlasujících ohrožovaly jejich ekonomickou existenci. Zde jen pro dokreslení – existuje značné množství „nových“ Britů, přistěhovalců ze zemí Blízkého a Středního východu, kteří získali britské občanství. Pro ně musí samozřejmě práci navyklý Polák, Čech či Slovák nutně znamenat ohrožení, protože v oněch jižních zemích je vztah k práci, hlavně té manuální, poněkud „vlažný“.

Fenomén „zrychleně vypěstovaného“ černého koně francouzských prezidentských (dnes i parlamentních) voleb pana prezidenta Francouzské republiky Emmanuela Macrona je velmi podobný panu Corbynovi. I on je neohroženým bojovníkem proti establishmentu, i on vidí největší nebezpečí pro francouzského voliče v náhradě jeho práce „levnými“ pracovními silami z nových zemí EU. Za zmínku stojí jeho velmi dobrý vztah s kancléřkou SRN Merkelovou, což uvádím v kontextu s tím, co je pro nás podle mě podstatným.

Co to všechno pro nás znamená? Pro nás ve středoevropském prostoru, který od konce První světové války přišel o svou téměř tisíciletou identitu. Kdysi pan kníže Schwarzenberg pravil, že my Češi jsme vlastně k západní Evropě nikdy nepatřili. Myslel to zřejmě jinak, ale v tom s ním naprosto souhlasím. Stejně jako Rakousko-Uherská monarchie nikdy nepatřila Německu, a samozřejmě ani Rusku. Od samých počátků jsem měl rezervovaný vztah k Visegrádské skupině. Patřila podle mě k jakýmsi deklaratorním a nic neříkajícím spolkům, které vzniknou a vzápětí zaniknou. Postupně jsem však změnil názor. On i ten původní úmysl zřejmě nevznikl v hlavě Václava Havla, a pokud ano, tak se mu omlouvám s tím, že musel mít dobré rádce…

Střední Evropa je totiž naprosto svébytný prostor, založený na Přemyslovské říší českého krále Přemysla Otakara II. Tak se tomu učí i v Rakousku, na rozdíl od nás. Rudolf Habsburský prý dovedně využil tradiční nenávisti českých šlechticů vůči jejich panovníkovi (!!) a v bitvě na Moravském poli (1278) s ním zúčtoval – jak vlastně český král tehdy zahynul, to se se dodnes přesně neví. Tedy Rakouská říše Habsburků vznikla na půdorysu vymyšleném a realizovaném českými králi – Přemyslovci. Útvar této přemyslovské říše zde existoval 650 let, lidé, zde v tomto extrémně zkoušeném prostoru žijící, získali celou řadu zkušeností, které (i podle kybernetických zákonů) nelze sdílet. Že likvidaci Rakousko-Uherské monarchie, která nebyla schopna se vyrovnat s mnohonárodním problémem, de facto způsobil německý císař Wilhelm II., to je možné brát za historickou skutečnost. Stejně jako to, že německý „drang nach osten“ byl pro středoevropský prostor smrtící. Byl i pro Německo.

Tedy, co dělat? Víc než půl tisíciletí z myslí národa vymazat nelze. To především. Export problémů západní Evropy do našich končin, to není nic nového. Spoléhání se na „mocné“ spojence Západu v roce 1938 vedlo k tomu, že nás nakonec okupoval Hitler. Orientace na Východ vedla k tomu, že nás vzápětí okupoval Stalinův Sovětský svaz. Tedy, je zde něco v nepořádku. Tím něčím je naše vlastní identita. Zde v tomto těžce zkoušeném prostoru. Což se takhle jednou přestat spoléhat na mocné západní spojence, či na velké slovanské „dubisko“? Což takhle býti jednou sami sebou a vědět, že pokud se nepostaráme sami o sebe, každý nás v lepším případě hodí přes palubu, v případě horším nás obsadí armádou? Moderní základ máme. Je to ona legendární i proklínaná V4. Je nejvyšší čas ji rozšířit o bývalé země Přemyslovské (později Habsburské) říše a začít se chovat jako svébytný celek. Zpočátku jako aliance, později třeba konfederace, kdo ví? Že se to západní Evropě, především Německu, nebude líbit? Že se to nemusí líbit ani Rusku? No a? Je to naše země, náš prostor, takže ostatní mají smůlu. Minimálně z hlediska počtu obyvatel a ekonomického a tržního potenciálu se ve finále můžeme srovnávat třeba s Německem (podle statistik 81 milionů obyvatel). Což může být i základem současných problémů, které má Německo s V4…

P.S. Zarážející je mohutná část mladých voličů, kteří se v západních zemích obracejí k těmto v podstatě „samozvaným“ spasitelům. Našinci se s velkou naléhavostí objevuje ona masa Patočkových „reprezentantů nových pořádků, kteří vlastně nechtějí mít historii…“


praha
sdílet sdílet sdílet sdílet