Anekdoty…?

Taková stará britská anekdota: „Před dvěma sty lety přistane v americkém Bostonu plachetnice. Z ní vystoupí Irčan. Při vstupní kontrole se táže celníků: Máte zde nějakou vládu? Tak já jsem proti!
Umím pochopit politickou stranu Piráti, i když velmi váhám nad pojmem „strana“ a adjektivem „politická“ vůbec. Umím pochopit i stranu SPD pana Okamury, i když tam platí totéž. Umním pochopit i voliče, kteří dávají jejich hlasy těmto naprosto protisystémovým stranám, dokonce i hnutí ANO pana Babiše, které je na straně, která je ve vztahu k systému parlamentní demokracie daleko více mimo než cokoliv, co tu kdy bylo. Klasické politické strany tzv. „zklamaly“. Zklamaly v čem? V tom, že si sami nedokážeme určit to, co vlastně od nich chceme? Někdo je tady, s odpuštěním, za „vola“, a obávám se jsme to především my, občané.

Tedy představme si vládu povolební. Mám rád rozbouřené řeky, třicetimetrové vlny, vím, jsem schopen se vydat do nitra hurikánu i honit po prérii tornáda. Možná jsem dobrodruh, kdo ví? Je v tom kus onoho čapkovského, že když už člověk takovouto katastrofu vidí, jaksi si přeje, aby byla pořádná. Matematická teorie chaosu s těmito jevy počítá. Neříká, že je umí zvládat. Chaosový systém je strukturou velmi komplikovanou s celou řadou proměnných, rovnic diferenciálních i polynomů. Pokud však není divergentní, tedy nemá tendenci se rozvinout v matematickou apokalypsu, existuje zde jistá naděje. Říká se jí atraktor, nejlépe „zvláští atraktor“. Rozkmitaný systém má tendenci se jaksi stabilizovat v jakémsi obrazci, který tropí dobrotu, negeneruje další hurikány, prostě sytém v klidu odpočívá, pokuřujíc.

Samozřejmě, že Česká republika je daleka mohutných vzdušných a mořských proudů Atlantiku. Vítr 200 km/hod neráčil pohnout s naší Snežkou ani o milimetr. Pokud nás náhodou nezaskočí povodeń, s níž si dokážeme poradit se zdejším kumštem a šturmem, tak je tu klidno a „u mě dobrý“. Zkusme to podobně s tou politikou. Dívejme se na ten chaos jako na něco, co se týká hlavně těch uvnitř, i když jsme to my, kdo těžce nese hloupost a nekompetentnost v tomto chaosu učiněných rozhodnutí. Tito „uvnitř“ chápou svůj úkol správy obce (státu), velmi špatně. Trumfují se ve věcech nepodstatných, a ty, pro nás lid podstatné, jakoby šly stranou. Jestliže 93% Čechů odmítá jakési kvóty, je to velmi silný signál a je třeba s tím něco dělat. Jestli se rve lid o máslo, pak je s tím třeba něco dělat také.

Teď je to trochu naopak. Na těch stolicích po bocích oválného stolu totiž sedíme my. My – lid. My chceme, aby naše problémy byly řešeny k našemu uspokojení. Noční můrou politika budiž mohutný úder do onoho žulového stolu doprovázemý pravěkým basem: „Tak takhle tedy ne, hošku, takhle určitě NE!“ A nechť mu to zní v hlavě čtyři roky permanentně. Aby na nás náhodou nezapomněl!