Chvála Senátu

Aby nedošlo k nedorozumění, určitě nehodlám psát nějaké Te Deum laudamus, nějakou mystickou adoraci dalšího ze zlatých telat mnohočetných stád pojmů, zejména společensko – politických, zprofanovaných způsobem neskutečným za dobu neuvěřitelně krátkou. Zlomyslně, leč naprosto logicky správně, tudíž předpověditelně, se zachovala doba samotná.

Téměř přesně před dvaceti pěti lety spěl k vrcholu boj (proč pořád o něco musíme bojovat?) o Ústavu České republiky. Klasický „tah černými“, jak s oblibou říkával a také konal někdejší premiér České republiky, přičemž stejně jako tehdy i dnes s touto strategií zásadně nesouhlasím. Život není šachovnicí, je hrou (pokud vůbec hrou je) mnohem vyššího formátu než kterákoliv stolová hra, šachy nevyjímaje. O tom se přesvědčil předseda vlády v roce 1997, ale o tom více až bude ten správný čas. Slovensko mělo ústavu hotovou a platnou a my jsme poletovali jako hadr na holi přeskakujíc podzimní kaluže a bahno reálné i mediální, zejména pak nohy, nastavené například současným prezidentem České republiky konkrétně a parlamentní opozicí obecně. Dotyčný boj kypěl i uvnitř parlamentních klubů, z nichž tehdejší klub ODS byl co do síly srovnatelý s klubem ANO po volbách roku 2017. Předseda vlády i členové vední této politické strany velmi silně vystupovali proti dvoukomorovému Parlamentu (ten se nelíbil ani tehdejšímu prezidentovi, který se nacházel v mocenském vakuu, protože ČSFR už de facto neexistovala, navíc tam podal demisi, a ČR se vznášela v sice už docela konkrétních, pořád však ještě chimérických prostorách Thunovského paláce – Sněmovny České národní rady). Důvodů měli tisíce a s odstupem času skálopevně tvrdím, že tato nechuť je vždy projevem exekutivní moci, charakteristické nedostatkem smyslu pro demokracii jako proces a republiku jako strukturu – stát nebyl „firma“ ani tehdy, není jí ani dnes, vážení. Dnes to platí se stejnou žulovou pravdivostí, byť srovnávat kteréhokoliv z tehdejších představitelů politických stran s vůdcem vítězného hnutí roku 2017 je urážkou všech tehdejších předních politiků.

Nakonec nejspíš rozhodl jakýsi „slib“, že první Senát (o nějž tehdy šlo), vznikne transformací v podstatě bezprizorních poslanců zanikajícího Federálního shromáždění. Britové tomuto procesu kdysi říkali „overpigging law“, což jsme si přeložili jako „přeprasení“ a zhusta jsme tohoto označení užívali. Slib, který byl flagrantně porušen Poslaneckou sněmovnou, která se na první čtyři roky čerstvě narozené České republiky stala neomezeným vládcem ve státě, ČR byla tehdy jakousi „parlamentní diktaturou“, samozřejmě ve velmi silně přeneseném slova smyslu. Jednoduše slíbený „overpigging law“, tedy přechodné ustanovení Ústavy, smetla spolu se stranickým konkurenty, vesměs „první“ politické ligy, včetně poslanců Miloše Zemana, a podobných. Od té doby platilo, že co si Sněmovna odhlasovala, to bylo konečné. Howgh! Byť to byla sebevětší pitomost, což se sem tam stávalo.

Senát začal fungovat vlastně až od roku 2000. Tvoří jakousi hráz proti oněm hloupostem, které mohou projít Sněmovnou, což je však jen jedna z jeho úloh. Vzhledem k naprosto jinému způsobu voleb (většinově jednou za dva roky třetina Senátu, volební období 6 let) nepodléhá zdaleka momentálním náladám veřejnosti. Pánové Okamura a Babiš podvádějí především své voliče, když tvrdí, že změní zákon o referendu, sníží počet zákonodárců, či zruší druhou komoru (znak všech politiků s diktátorskými sklony). Mohli by tak učinit pouze ústavním zákonem, na nějž potřebují ve Sněmovně 121 hlasů (spolu mají 100), a dvě třetiny v Senátu (55 hlasů), kde mají počet senátorů zanedbatelný. Prezident dle Ústavy do ústavních zákonů zasahovat nemůže. Takže jak, pánové? Další velevýznamnou úlohou Senátu je tzv. „ústavní pojistka“. Senát je de iure i de facto nejvyšší ústavní institucí České republiky. On jedniný může navrhnout Ústavnímu soudu žalobu na prezidenta, premiéra a další ústavní činitele při podezření s porušování ústavy. V té žalobě aktivně vystupuje. Stačí, pánové?

Jistě, je tu varianta „Jelcin“, tedy rozstřílet Valdštejnský palác tanky. Ale to se tu nějak nenosí. Jestli tu nějaká tradice existuje, pak tradice defenestrací. Ale to je jiný příběh…