Dodatek II

„Dobře organizovaná domobrana je nezbytná v zájmu bezpečnosti svobodného státu; právo lidu držet a nosit zbraně nesmí být proto omezováno“ praví Ústava Spojených států amerických. Rozhodnutí Poslanecké sněmovny podle informací, které jsou dostupné, de iure (přesněji „de constitutio“, protože se jedná o ústavou zaručené právo) říká věcně totéž co „pramátí“ všech republikánských ústav. Podle kritiků tohoto rozhodnutí se jedná o posunutí České republiky kamsi do barbarských oblastí primitivních kmenů. Dobře, jsme tedy stejní barbaři jako Američané. Pořád je podle mě lepší být živým americkým barbarem, než mrtvým evropským pseudohumanistou. Že se to nelíbí Evropské unii? No, a co? Nám se také na spoustě unijních zemí spousta věcí nelíbí a nezdá se, že bychom nebyli schopni tyto věci tolerovat. Pokud nám přímo neškodí a nás neohrožují. Což o některých rozhodnutích Evropské unie nelze říci úplně jednoznačně. Tedy naprosto přímočaře: Občan České republiky, dejme tomu z Mostů u Jablůnkova, mající zbrojní pas a krátkou ruční zbraň v autě, či doma ve skříni, znamená pro Evropskou unii nebezpečí úrovně nula. Zato však blíže neznámý počet migrantů neznámých cílů a neznámého původu, který by se z rozhodnutí Evropské unie mohl po území našeho státu pohybovat, znamená pro naše občany nebezpečí podstatně vyšší. Je to tedy vztah jasně asymetrický.

Samozřejmě, že liberální trh se zbraněmi v USA má stinné stránky. Samozřejmě, že Dodatek II je cílem permanentních útoků amerických liberálů, kteří by jej rádi z ústavního systému vyřadili. 200 let marně. Je to jakýmsi výrazem Ducha Ameriky, tedy především svobody. V České republice pochopitelně nic takového nehrozí, nikde jsem o nějaké liberalizaci v souvislosti s „českou variantou“ Dodatku II nečetl ani „ň“. Prostě právo bránit svou zemi i vlastní zbraní, což bylo kdysi naprostou samozřejmostí, se v České republice stává právem ústavním. Tečka.

Jistěže záleží ještě na Senátu, ale nemyslím si, že by zde došlo k nějakým zásadním sporům, takže ústavní úprava má velkou nadějí na to být přijata. A prezident? Především si myslím, že on by byl poslední, kdo by této úpravě bránil. Do ústavních zákonů však nemá právo zasahovat. A Ústavní soud zkoumá ústavnost zákonů nižší úrovně ve vztahu k platné ústavě, ústavními zákony se tedy z principu nezabývá. Vše je tedy jen a jen v rukou Parlamentu. A to je v takovýchto případech jen dobře.

P.S. Jestli ještě někdy někde uslyším někoho lámanou češtinou blekotat o jakési „manažerské demokracii“, tak si tento tvor musí být jist tím, že pokud se holým neštěstím dostane do nějaké významné ústavní funkce a začne tyto patvary byť v náznacích realizovat, udělám vše pro to, a nebudu sám, aby byl onen „někdo“ dotyčných ústavních práv, a především příslušné ústavní funkce, Ústavním soudem zbaven. Jeho chyba, že nezná Ústavu České republiky – někdo by mu ji měl přeložit do jeho rodného jazyka, má-li jaký…