Dopis „spřátelených“

Nikdo se na mě nemůže zlobit za to, že si leccos pamatuji. V mém věku lidé mají spíše tendenci na věci zapomínat, překrucovat je a je komolit. Mně bylo asi shůry dáno, abych si pamatoval. Takže si pamatuji, i když je toho, co si hledá místo v hlavě, čím dál tím více, což je logické, neb jak čas přibývá, přibývají i události, které je dobré si zapamatovat. A také srovnávat, což se spoustě lidí nemusí líbit. To je konec konců právo každého. „Nepamatovat si. To je nejlíp placený“ – jeden z legendárních citátů z neméně legendárních předscén pánů Wericha a Horníčka, kteří v padesátých letech divadlem ABC volně ( no „volně“ to zrovna nebylo – prý až na nátlak z Moskvy, což zní naprosto neuvěřitelně) navazovali na rovněž legendární prvorepublikové Osvobozené divadlo V+W.

Bude tomu hnedle padesát let. Ano příští rok to bude, to nehezké výročí. Oslavovat nebude co, spíše je třeba se snažit na ony věci vzpomínat tak, aby bylo možné své vzpomínky předávat těm, kteří měli to „štěstí“, že tenkrát nebyli na světě. Tehdy televize, tedy Československá televize vysílala opravdu zajímavé pořady, které jsme hltali i my, tehdy sedmnáctiletí gymnasisté, protože přestavba toho, co do nás od základní školy hustili, nebyla žádnou kosmetickou úpravou, ale stavěním těch věčných „rudých“ pravd doslova na hlavu. Pana Wericha jsem měl rád odjakživa a jeho televizní hovory s redaktorem Škutinou („Co tomu říkáte, pane Werichu?“), tehdy v osmašedesátém byly předmětem moudrých diskusí jak pubertálních, tak hlavně těch starších intelektuálů. Co intelektuálů! Lidí běžných – v továrnách, na polích i v úřadech, jak s oblibou říkali komunisté. O sledovanosti těchto pořadů se může dnešním mediálním packalům jen zdát…

V jednom z pokračování tohoto mnohadílného pořadu pan Werich říká redaktorovi: „Tak jsme dostali dopis, pane Škutino. Vy, já, my všichni jsme dostali dopis.“ Jednalo se o dopis tzv. „spřátelených komunistických stran“ východního bloku (kromě, tuším, Jugoslávie a Rumunska), v němž naši soudruzi „ve zbrani“ vyjadřovali vážné znepokojení nad vývojem situace v Československu. Jak vážné toto znepokojení bylo, to nám předvedli za pár měsíců pomocí snad dvaceti divizí vojsk Varšavské smlouvy, kterými nás po hitlerovsku obsadili.

I dnes dostáváme jakési vyrozumění. Naše vláda, vy, já, my všichni. Z všemocného centra pokroku, tentokráte ze západu, přímo z Bruselu. Také takové ultimátum, že pokud do měsíce nesplníme požadavky na kvóty imigrantů nám přikázané, zle se nám povede. Vůbec v tom nehraje roli fakt, že se tak má dít proti vůli našich (polských, maďarských, a možná i jiných) občanů, ba proti vůli samotných imigrantů, kteří k nám nechtějí. Prostě, jak říkal Švejk „maul halten und weiter dienen“, neboli „držet hubu a krok“. Nevím, jak to všechno dopadne, není mi jasné, co všechno nám hrozí. Vojenská intervence to nebude, tedy uvidíme. Ale lepší načasování směrem k nám, to by si snad ani pan Juncker nevymyslel. Je však jeden ještě lepší termín. Příští rok, 21. srpna 2018…