Ground zero

Ve vojenské terminologii označení centra atomového výbuchu. Jak to tam může vypadat, je vcelku jasné. Absolutní zmar, na mnoho let spálená země, smrtící radioaktivita… Takovéto označení se vžilo i pro místo na Manhattanu, kde kdysi stála „Dvojčata“ – sídlo WTC – , která poslala k zemi dvě letadla řízená islámskými teroristy (dodnes na toto téma bují různé konspirační teorie). Opět zmar, bezmoc, hněv a pak razantní rozhodutí (dlužno poznamenat, že chybné).

Použití tohoto vojenského ternímu na situaci v České republice roku 2018 se může zdát poněkud nadnesené. Trvám na tom, že nikoliv nadnesené, pokud bereme v úvahu současný stav společnosti ve srovnání s ideálem roku 1989 i s tím, jak se velmi slibně tato společnost rozvíjela počátkem let devadesátých. Co se to tu, u všech všudy, vlastně stalo? Prý nic, ale vlastně všechno.

Zkusme si třeba představit krásný jarní den roku 1990 – kvetly narcisky, horečně se chystaly první demokratické svobodné volby (po tolika letech!), sestavovaly se kandidátky, schvalovaly se první privatizační zákony, prezidentem ČSFR (už tehdy se nějak divně zacházelo s názvem Československa) byl Václav Havel. Snaha jasně skoncovat s ostudnou minulostí prolezlou stbáckými špicly, udavači, veksláky a podobnou verbeží byla cítit doslova na každém rohu. Jdete příslušně naladěni nádherou kolem i vidinou světlých zítřků v té jarní sluneční lázni…

Náhle záblesk a před vámi z čista jasna stojí takový zvláštní člověk. Jakoby odjinud, nicméně vám nějak povědomý. Slušně vás pozdraví a povídá vám takovou podivnost. Prý je z roku 2018 a pomocí stroje času se víceméně omylem dostal k vám, do roku 1990. V duchu si významně poťukáte na čelo a pak se, nějak ze zdvořilosti, zeptáte na to, jak vlastně vypadá svět, a hlavně Československo, v onom roce 2018. Mají všichni co jíst? Můžete jet do světa kam vás napadne? Mají lidé práci? A co počítače? Mají je v každé vesnici? Jak se spolu dorozumíváte na dálku? Kolik je německá marka ve vztahu k československé koruně? Kdo je prezidentem Československé republiky (ti Slováci si nedají pokoj)? A co demokracie? Co komunisté? Už vyhynuli? Doufáte, že jsme se dávno vypořádali s estébáckým zlem a všichni zločinci byli po zásluze potrestáni. Atd., atd… Dozvíte se věci podivné až šokující. Pracovat může každý, kdo chce, v obrovských hypermarketech si můžete koupit, co potřebujete, pokud ovšem na to máte peníze. Všeho je dostatek, až přebytek. Téměř každý má auto, minimálně jeden počítač je v každé domácnosti (internet v roce 1990 nějak nezvládáme). Máme mobilní telefony (jsou chytré – to nechápete). Atd..

Ale předsedou vlády České republiky (rozdělení státu moc nerozumíte) je prokazatelný agent StB (vy v budoucnosti jste se snad zbláznili!!). Prezidentem je pan Miloš Zeman – ten skvělý (kdysi hoooodně dávno) prognostik, co to nebojácně bolševikům pěkně natřel. A co Klaus? I ten byl předsedou vlády, dokonce prezidentem? A po Václavu Havlovi? Ale jděte!

Tak to pokračuje dál, a vy si s tím hostem z budoucnosti rozumíte čím dál, tím méně. Nakonec zásadní otázka: Jste spokojeni? Odpověď: Víte, upřímně, asi ne… Tak to nad Prahou musela vybuchnout atomovka!! Zní logická odpověď.

Zde je tedy onen „ground zero“. Lepší charakteristika devastace současné úrovně naší společnosti snad neexistuje. Nejhorší je, že těchto devastačních efektů mistrně využívají manipulátoří veřejného mínění v cestách za pochybnými cíli jejich snažení. A jsou úspěšní, velmi úspěšní… Tím cestujícím z budoucnosti jsme my sami, proto ta podivná podobnost komusi známému… Záblesk mizí a my jsme zpět v realitě našeho „nulového bodu“ l.p. 1990. S malým dovětkem. Atomový výbuch nad Hirošimou rozmetal celé město napadrť a zanechal po sobě desetitisíce mrtvých. Zničil všechno, až na jednu výjimku. V onom „ground zero“, čili přímo pod epicentrem atomové apokalypsy přežila jediná betonová katedrála: Obchodní centrum města Hirošima ČESKÉHO (!!) architekta Jana Letzela… Toto budiž varováním všem, kdo si pohrávají s duší českého národa…