Meze demokracie

Demokratická společnost se vyznačuje celou řadou občanských svobod, což ji výrazně odlišuje od společností postavených naopak na jejich omezování. Mezi tyto svobody patří především svoboda jednotlivce vyjádřit svůj názor a samozřejmě s tím spojená svoboda shromažďovací. V rámci chování na těchto svobodách postavené demokratické společnosti se však může projevit jeden problém, který souvisí s jistou „maličkostí“. Ono totiž nelze demokracii nijak „nastolit“, tedy vynutit ji násilím. Ona, potvůrka jedna, musí být jakousi těžko vyjádřitelnou vlastností dotyčné společnosti.

Jak vůbec definovat něco tak neuchopitelného, jakou takováto „vlastnost“ společnosti nejspíše je? Anglosasové pro to mají zatím nepřekonaný pojem „common sense“. Otrocký překlad tohoto výrazu vede k závěrům mnohdy nesmyslným, podobně jako doslovný překlad anglického pozdravu „how do you do“. Opisem se pak zaplétáme do přediva sociálně psychologických příčin a následků a končíme přinejmenším u systému archetypů C. G. Junga, či Le Bona a jeho „Psychologie davu“. Proto stručně česky. Ve společnosti dlouhodobě platí soubor pravidel, že „toto se dělá, a toto se nedělá“. Přitom je tento soubor pravidel jasný společnosti jako celku, aniž by bylo nutné jej neustále vysvětlovat. Takové společensky „etické“ chování – něco na způsob křesťanského desatera. Tento soubor pravidel bývá vtělen do ústavy příslušného společenského svazku, pokud se jedná o stát. Jinými slovy, prvotní je vždy tento soubor pravidel, ústava je postavena na něm. Nikoliv naopak! Jak je tomu u nás, to ponechávám vlastnímu hodnocení p.t. čtenáře…

Říká se, a správně, že má svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého (John Stuart Mill). A právě ony hranice bývají čertovým kopýtkem. Mít na věci rozdílný názor ovšem souvisí s dříve uvedenými svobodami a mít možnost jej vyjádřit patří neodmyslitelně k demokracii jako takové. Pokud se například rozhodne jistá názorová skupina vyjádřit tento názor pomocí shromáždění, má na to v rámci svobody shromažďování nezcizitelné právo. Na druhé straně se však může dostat do konfliktu se skupinami, který tento názor nesdílejí.

„Ten, kdo stojí na chodníku, nemiluje republiku“ skandovalo se kdysi v komunistických prvomájových průvodech. Forma nátlaku na ty, kdo nesdílejí názor těch, co „radostně“ pochodují, nic jiného – navíc provázená temnou výhružkou, „jinak vám to spočítáme“. I v demokratických systémech je toto možný způsob vyjadřování názoru. Nicméně, tak jak nikdo z těch „na chodníku“ nesmí bránit skandujícím v tomto verbálním nátlaku, nikdo z „pochodujících“ nesmí násilím nutit ty „na chodníku“, aby přijali názor jeho. A jsme u kořene problému. V určitý moment se může stát, že dojde z kterékoliv strany k pokusu o tzv. „narušení veřejného pořádku“, čili k aktu násilí. Tento pořádek bývá dán soustavou zákonů, kterými se demokratická společnost snaží vyřešit, mimo jiné, i ony „třecí plochy“, které mohou vzniknout na základě rozdílných názorů jednotlivců či skupin, především pak chránit všechna ostatní osobní práva občanů – definice těchto práv je obvykle součástí ústavního pořádku. A stát, který je za dodržování těchto pravidel z vůle společnosti odpovědný, k tomu má prostředky – represivní orgány, které musí v dotyčný moment zasáhnout (určit tento „moment“ bývá mnohdy velmi složité). Dochází tedy k zásahům pořádkových sil ve smyslu „padni, komu padni“, s cílem zákonný pořádek obnovit.

Jak jednoduché! A složité zároveň. Hranice oddělující „veřejný pořádek“ od omezování základních občanských svobod totiž bývají po čertech citlivé. Asi jako hranice mezi demokracií a anarchií, či demokracií a totalitou…