Tento způsob vládnutí…

Je ošklivým a matoucím zlozvykem to používání pojmů, o nichž jaksi automaticky předpokládáme, že jsou každému jasné. Ony sice každému jasné jsou, ale onen konkrétní „každý“ se zpravidla významně liší od nějakého jiného „každého“. Je tedy velmi pravděpodobné, že i vnímání oněch takzvaně každému jasných pojmů bude podobně významně rozdílné.

Kupříkladu, řekneme li „vláda“, každý okamžitě ví, o čem je řeč. Jenže problém je, že ze svého hlediska. Je pravidlem, že čím je slovo ve veřejném prostoru užívanější, tím více se jeho původní význam ztrácí, a to právě z těch důvodů, že každý je vnímá jinak. Nakonec se stává boha a smyslu pustou frází, či pojmem.

Samozřejmě, že existují učené definice i těchto slov takzvaně „profláknutých“. I definice vlády jako takové, která však odvozuje svůj význam od slova „vládnutí“, které je podstatné. Vláda bývá většinou ústavní označení výkonného sboru státu, a to, jak vzniká a jaké má složení, záleží na tom kterém ústavním systému. Řekneme-li slovo „vláda“ v USA, tak si tamní občan představí všechny vládnoucí instituce, tedy prezidenta, jeho administrativu a obě komory Kongresu. U nás si představíme nejčastěji Strakovu akademii (sídlo vlády) či aktuálního předsedu vlády, nebo sbor těch strejců, co pod paží nosí hromady lejster a tváří se důležitě do televizních kamer.

Však zpět k slovu „vládnutí“. Nejjednodušší a nejpochopitelnější je definice vládnutí jako „kolektivní schopnosti ovlivňovat budoucnost k lepšímu“. Takový zdeštěpodokapismus. Říká to méně než nic o konkrétních věcech, které k vládnutí patří, leč zní to pěkně a vědecky, a takto je to i zhusta používáno. Vyjděme tedy z biblického „podle skutků poznáte je“. Pak z toho vychází, že současné vlády jsou tu kvůli přerozdělování prostředků, které jim nepatří, o které tedy připravily formou daní ty, kteří je vytvářejí, těm, kteří je opravdu potřebují (menšina) a těm, kteří umějí vládu přesvědčit, že je potřebují (významná většina). Dříve uvedená nejasná definice vládnutí pak předpokládá, že tato činnost je „ovlivňováním budoucnosti k lepšímu“. Tvrdím, že není, že je to ve své podstatě státem organizovaná zlodějna.

Vládce, dříve náčelník, později kníže, král, císař nerozhodoval v kolektivu. Měl své rádce, ale za své rozhodnutí nesl odpovědnost on sám. Dnes je doba jiná. Rozhoduje kolektiv, chybuje kolektiv, škodí kolektiv, někdy funguje kolektiv jakžtakž, většinou funguje prachmizerně opět kolektiv. Prý existuje krize vládnutí. No takového určitě, a zaplať Pán Bůh za to!