Publius News
Pondělí 16. září 2019

Glosy

Úloha osobnosti v dějinách

★ 14.09.2017 ★ rubrika: Glosy

To byla jedna z takových bolševických lží. Oni museli úlohu osobností popírat, neb zdrojem všeho u nich byl nějaký proletariát, tedy masy, k nimž se obraceli jak jinak než čelem, jimiž bezohledně manipulovali, jichž zneužívali, a které umně vydírali. Každý projev individuality byl jimi tvrdě trestán, dříve smrtí, později tvrdým vězením a na konci jejich éry společenskou perzekucí a psychicým terorem. Přitom všechna ta svinstva nevznikala jaksi sama od sebe. Vždy existovala nějaká silná osobnost diktátora, jehož jménem se vládlo, budovalo i umíralo za vlast (mnohdy díky diktátorově neschopnosti). Takže takový protiklad, takové bolševické „contradictio in adiecto“. Lenin, Stalin, i Hitler byli bezesporu nesmírně silnými osobnostmi, jejichž úloha v dějinách je strašlivá a odporná, nicméně zásadní.

On i zakladatel a duchovní původce těchto strašlivých jevů Karel Marx byl bezesporu nesmírně silnou osobností a dodnes je (bohužel) v některých kruzích, které ovládají značnou část světa, uznávaným filosofem. Možná byl zapšklý samotářský knihomol, jak o něm tvrdili jeho doboví konkurenti, s poněkud zvláštními vizemi – Rusko bylo asi poslední zemí, kde podle něj měl komunismus vzniknout, o Číně nemluvě -, ale těmito vizemi ovlivnil zásadním způsobem dějiny století dvacátého.

Dějiny české státnosti jsou doslova přehlídkou velmi významných osobností, jejichž vliv na naše dějiny byl vždy silný a zásadní. Od přemyslovských panovníků, přes Lucemburky, samozřejmě především Karla IV., silné osobnosti husitského hnutí, období reformace i protireformace a osvícenství (Habsburg Josef II. a jeho zásadní reformy), po zakladatele moderního českého státu Tomáše Garrigue Masaryka.

Od smrti TGM uplynulo právě dnes již dlouhých osmdesát let. Nechci zde psát žádné oslavné, či naopak dehonestační litánie, to přenechám oficiálním představitelům či nenapravitelným kverulantům, kteří jsou zásadně vždy proti všemu. Po TGM nemáme žádnou osobnost tohoto formátu. On byl z mého hlediska nejblíže platónovskému ideálu filosofa na trůně. Za svého života oslavován způsobem, který mohl naprosto logicky skončit kultem osobnosti, po smrti až zbožštěn. No, podle toho co o něm mohu vědět z historických pramenů, či Čapkových Hovorů s TGM, nic z toho mu nebylo vlastní, k ničemu podobnému nesměřoval ani náhodou. O jeho politických názorech si mohu myslet cokoliv, byl v podstatě sociálním demokratem, ale v jedné věci, (samozřejmě nejen v jedné, zato však zásadní), se s ním shoduji naprosto. Je to až vášnivé zaujetí demokracií v tom pravém slova smyslu, demokracií jako dominující vlastností společnosti jako celku. A navíc „od spoda“ vznikající, formující se a opravdu vládnoucí. Svoboda projevu a svoboda shromažďovací vedou zákonitě k vzniku spolků, následně ke generování přirozených autorit, které by měly být základnou společenských vůdců naší „polis“, tedy politiky ve smyslu antickém, obecní úlohou počínaje a celostátní úlohou konče.

Tuto demokracii si musíme umět bránit, především si za žádných okolností nesmíme nechat vzít základní svobody, bez nichž demokracie hyne. Podle Ústavy jsme vládci této země MY a tak se, prosím, podle toho chovejme. Jinak bude zle, hodně zle…


sdílet sdílet sdílet sdílet