Únavné házení perel

Především jsem v současnosti plně zaměstnán edičními pracemi na knižním vydání toho, co v základní podobě znají pravidelní návštěvníci tohoto webu. Především kniha je něco úplně jiného než webový text. Ten se objeví a po chvíli zmizí, Bůh ví kde, a na jakém čertovském serveru. Ten zatracený virtuální prostor je tak obrovský, tak anonymní a při tom individuálně bezohledný, darmo povídat… To kniha, to je jiná! S ní si můžete sednout ke krbu, lehnout si na kanape, listovat tam a zpátky, všude ticho nebo něco vzdáleně švitořícího, možná nějaká hudba. Kniha a vy. Kniha, přítel člověka. Ne ta webovská razance, uspěchanost, a podobně. Slovník rozvláčnější, uklidňující. Věty i po čapkovsku či kerouacovsku delší, všechno nějak hlubší. Nikoliv hladina rozbouřená poryvy divokého větru, spíše takové klidné zrcadlo hlubokého horského jezera, studánka uprostřed lesů a tak.

Doba povolební nepřeje textům hlubokým a k myšlení provokujícím. Vůbec celá tato doba je taková podivná, nějak „vymknutá z kloubů“, jak říkal Jiří Voskovec. Vše se jakoby řítí vpřed s plynovým pedálem sešlápnutým na podlahu automobilu, který nemá brzd, zato však má letní pneumatiky s „ojetým“ vzorkem, před sebou serpentinu pokrytou vrstvou ledu a čerstvého sněhu, silnici bez svodidel a za zatáčkou propast. Všechna dohodnutá pravidla prý přestávají platit, lež se stává pravdou, a zákony setrvačnosti a gravitace nežádoucí „chimérou“… Jak to může dopadnout? Dobře určitě ne. Už proto, že ti, kteří šlapou na onen plynový pedál, jsou nachystáni zavčas vyskočit, narozdíl od těch „nás“, kteří jsme namačkáni na zadním sedadle s bočními dveřmi pečlivě uzamčenými – někteří se dokonce radují, jak to z toho kopce pěkně sviští.

Tuto ďábelskou jízdu kazit nějakým „Kázáním na Hoře poznání“ je marné a únavné, je to ztráta času, zvláště když dotyční řidiči tohoto sebevražedného vehiklu pečlivě po odysseovsku zalili uši posádky voskem lží, planých slibů a matoucích výkřiků. Mlčet nelze, hovoříce narážíte na galony vosku v uších spolucestujících. Co tedy dělat? Velmi dobrá otázka. Ono je všechno ztraceno jen zdánlivě. Ti, kdo sedí na zadním sedadle, totiž mají v součtu daleko větší sílu, než jsou ochotni si připustit. Třeba otřesy onoho po výmolech této léta neudržované horské silnice kodrcajícího Ďáblova kočáru v poslední chvíli nějak „vytřepou“ ony sluchové zátky z uší posádky, třeba setřesou i rybí šupiny z jejích očí. Pak stačí se během okamžiku společně opřít do zamčených dveří, které této síle odolat nemohou, protože s ní konstruktér nějak nepočítal. Posádka postupně vyskáče z onoho vozu zkázy, jistě udělá řadu kotrmelců, budou boule, odřeniny, pláč a skřípění zubů. Ale budeme žít, třebas domlácení a drkotající zuby v chladu zimního vzduchu. Pak půjdeme do lesa za škarpou, kde si nasbíráme trochu suchého dříví, nějaké se vždy najde, a uděláme takový oheň pro zahřátí, někdo má určitě zápalky, papír z notesu či předvčerejší noviny se najdou také. Vzdálený výbuch, plameny ozařující stěny mohutné rokle a pekelný „smrad“ nám z hlubin času připomenou ony Ďáblovy vozataje, kteří zmizeli ve chřtánu svého chlebodárce. Bude z toho taková legenda o statečné posádce, která se vymanila z osidel pekla a jeho přisluhovačů. Pěkná pohádka po mnoha letech. Ale to už bude jiný příběh, vážená posádko…