Válka světů…

Motto: „Cílem moci je moc“ G.Orwell

Kdo by neznal tento klasický sci-fi román H. G. Wellse? Střet dvou abnormálně rozdílných kultur zákonitě vede k zániku jedné z nich a ani nemusíme kvůli tomu chodit (letět) na Mars. Historie pádu slavných civilizací zde na Zemi je dostatečně výmluvným svědectvím a mementem zároveň. Rozhodně však nechci lamentovat nad tzv. „zánikem“ naší křesťanské civilizace následkem prý řízeného přílivu imigrantvů do Evropy – i zde hrají roli hlavně peníze, které inkasují převaděci a neziskové organizace jak od těch ubožáků tak od štědrých vlád zemí EU. Tedy je-li to plán, tak ryzí „business“ plán, bleskově řešitelný zastavením penězovodů. Alarmistické zprávy na toto téma zaplňující sociální sítě začínají být v pravdě otravné.

Leč in medias res. Abych byl přesňejší, zmíněná imigrační vlna je pouze jedním z projevů něčeho daleko závažnějšího. Jedná se o fatální střet, který je sice globální povahy, ale to jen kvůli tomu, že planetu Zemi, ne-li plně ovládá, pak zde zcela určitě dominuje civilizační skupina, v níž tento střet probíhá. Je to naše západní, původem křesťanská civilizace. Dotyčný střet lze parafrázovat v této metafoře:
„Dva národy, které k sobě vzájemně nic necítí (maximálně tak rostoucí nenávist), míjejí se (urážejí se), a ani jeden z nich nezná (nechce znát) zvyky, myšlenky a pocity toho druhého, jako kdyby pobývaly v jiných prostorech nebo pocházely z jiných planet (vzdalujících se od sebe zvyšující se rychlostí)“. Tento text pochází z románu „Sybil aneb dva národy“ legendárního britského premiéra Sira Benjamina Disraeliho. Tento román byl napsán v roce 1845. Sir Disraeli byl současníkem a zárovneň tvrdým a zásadním oponentem Marxe a Engelse, byť se všichni jmenovaní soustředili na jeden z největších problémů průmyslové revoluce, tedy katastrofální životní podmínky dělníků. Samozřejmě se neshodovali v pohledu na řešení tohoto problému, ale to je jiný příběh.

V uvedené parafrázi původního textu, který popisuje dva světy tvořící tehdejší společnost v Anglii, světy nemající společný bod, zájem, o sobě v podstatě nic nevědoucí, tedy svět chudých a bohatých, jsou v závorkách uvedeny poznámky autora této glosy. Tyto poznámky zdůrazňují jisté rysy vztahu těchto dvou světů s cílem upozornit na skutečnost, že se stav naší dnešní společnosti, kterou nazýváme „západní civilizací“, blíží stavu společnosti počínající viktoriánské Anglie zarážejícím způsobem. Střet těchto současných také dvou světů, a nenechme se zmást pocitem, že se jedná o světů více, se neodehrává v kategoriích „chudých“ a „bohatých“, i když ve vztahu naší civilizace k těm „ostatním“ by to možné bylo. Konflikt „vnitrocivilizační“ uvnitř naší materiálně bohaté civilizace je však podstatný i pro ty „ostatní“. Jeho řešení je, totiž, zároveň i řešením globálním, z něhož mohou mít prospěch (nebo ztrátu) všichni.

Střet těchto dvou světů je v základu povahy ideové. Idea první, v současnosti náš svět ovládající a jej nebývale destruující, pohlíží na lidstvo jako na masu, kterou je nezbytné (prý v zájmu oné masy) řídit, ovládat a ochraňovat, jakoukoliv „nesourodou“ výjimku pak eliminovat i za cenu likvidace dotyčných „defektních“. Zdání demokracie budí tím, že onu masu uměle dělí na skupiny, za jejichž práva se naoko bije, přitom se však nejedná o nic jiného než o klasické římské „divide et impera“. V roce 1995 napsal republikánský politik Newt Gingrich toto: „(Tzv.) práva skupin mění Ameriku v běsnící bandu legálně definovaných skupin, kde každá z nich bojuje proti těm ostatním na základě vládou garantovaných skupinových práv“ (To Renew America). Chmurná věštba v současnosti překonala skepsi dodnes aktivního autora, a to zdaleka nejen v USA. Říkejme JIM, jak chceme. Socialisté, neomarxisté, komunisté, liberálové (v USA), jedná se vždy o tytéž. Jimi deklarované právo jakýchsi skupin, z povahy vždy menšinových, na úkor ostrakizované většiny má jediný cíl. Pod záminkou „skupinové demokracie“ de facto mocensky umlčet onu ostrakizovanou skutečnou většinu obyvatel našeho civilizačního prostoru doslova za každou cenu. Především však za cenu bezohledné manipulace se skutečností a patrně nejmasovější korupce v dějinách, opět postavené na osvědčeném starořímském tentokrát „panem et circenses“ (chlebu a her je dnes k mání vskutku nepředstavitelné množství). Proč je tato vládnoucí idea v krizi, která nemá daleko k smrtelné křeči? Možná je to jednodušší, než to vypadá. Všechny zdroje jednou dojdou, lhát se donekonečna nedá, no a z většiny žádnými prostředky menšinu nevytvoříš – „dočasné“ zdání vždy klame.

A idea druhá? Pól naprosto opačný. Staví na individualitě člověka, harmonizované s pocitem sounáležitosti do přirozeně vznikajících tradičních společenských formací vyššího řádu, neboť člověk je „zóon politikon“, tedy tvor společenský. Jedná se především o rodinu, pak o obec a stát a civilizaci jistého typu. Spolky jiného typu (zájmové, politické, profesní, a jiné) jsou přirozenou součástí takto pojaté společnosti, nikoliv však její páteří. Stát společnost neřídí, ale dohlíží nad zákony, které jsou přijímány zásadně z důvodů prospěchu takto pojaté společnosti, samozřejmě především dbá o bezpečnost občanů a to jak o tu vnější, tak o tu vnitřní, zásadní je i ochrana svobod a občanských práv. Tato společnost je tvořena nejen současníky, ale také předky, kteří již mezi námi nejsou a potomky, kteří se ještě nenarodili. Zjednodušme to. Ano, jedná se o konzervativní přístup ke společnosti, který je podle všeho v oné socialisty bité většině pevně zakotven. A který se zákonitě, neb je zřejmě přirozený, hlásí o slovo. Dlouho v současné disharmonické sociálními experimenty ničené společnosti (civilizaci) prostě žít nelze…

Dva světy, jejichž koexistence je podle všeho vyloučena. Možný kompromis, pokud existuje, se odehrává v úplně jiných sférách, než jsou v současnosti k dispozici. „Čím více se ztrácí bezvýhradná autorita křesťanského světového názoru, tím slyšitelněji se obrací plavá bestie` ve svém podzemním vězení a ohrožuje nás výbuchem, který bude mít zhoubné následky“, napsal v roce 1918 slavný psycholog C. G. Jung. Bylo to věštecké varování před hrůzami další světové války. Nemyslím si, že nám hrozí světový válečný konflikt, ale zásadní rekonstrukce celého našeho civilizačního prostoru nás nejspíš nemine. Válečný konflikt tedy ne, ale bude to dozajista hodně bolet…