Publius News
Pátek 06. prosince 2019

Eseje

VI. Říše říší

★ 09.07.2017 ★ rubrika: Eseje

"Kdo chce vládnout, nesmí hnát lid před sebou, ale kráčet před ním" Charles Montesquieu

Střední Evropa, dostatečně vzdálená Středomoří, oddělená masivem velehor Alp, v případě České kotliny navíc pohraničními horami, pokrytými neprostupnými lesy, jakoby zůstávala stranou zásadních dějů, které probíhaly jak jižně, tak západně od ní. Tento dojem je však velmi povrchní.

Především ve starověku zde sídlily keltské kmeny – latinský název pro Čechy Bohemia je odvozen od keltského kmene Bójů, který sídlil v Čechách. Dále pak se v tomto území vyskytovaly i germánské kmeny Markomanů a Kvádů, které Kelty vytlačily. Mluvíme o českých zemích, tedy i o Moravě, která byla otevřenější jak na jih tak na sever, hlavně pak ústředním bodem jantarové stezky, veledůležité obchodní trasy starověku. Samozřejmě, že na naše území dorazily i římské legie, a to snad už v období vlády Augusta, za existence mohutné markomanské Marobudovy říše. Prokazatelné jsou pak i průniky římských legií přes Dunaj, který hrál roli hraniční řeky Říma s „barbary“ jako Rýn na západě, v dobách Marca Aurelia.

Stěhování národů

Stěhováním národů chápeme migraci velkých kmenů, k níž docházelo od konce čtvrtého století zhruba do konce sedmého století. V rámci procesu stěhování národů rozlišujeme dvě základní etapy. V první, tzv. germánské etapě se jednalo o migraci germánských kmenů z jejich prapůvodní vlasti , tedy Pobaltí a Skandinávie (kmeny Vizigotů, Langobardů, Franků, Burgundů, Sasů, aj.) ve čtvrtém až šestém století. V druhé, tzv. slovanské etapě se jedná o migraci slovanských kmenů z východní Evropy směrem na západ a jihozápad (západ – Poláci, Češi, Slováci, aj.; jih – Slovinci, Srbové, Chorvati, Bulhaři, aj.; východ – Rusové, Ukrajinci, aj.) ve století šestém a sedmém.
Bezprostřední příčinou počátku procesu stěhování národů se stal přesun středoasijského kmene Hunů, kteří zhruba roku 375 vnikli do oblasti severního Černomoří a do roku 395 vyplenili Balkán. V této oblasti Hunové narazili na kmen Gótů, kteří ustoupili dál na Balkánský poloostrov a do Karpatské kotliny a tím uvedli do pohybu další kmeny.
S druhou, slovanskou etapou je spojen kočovný kmen Avarů, který přišel z podobné oblasti jako Hunové. Avaři se na dlouhou dobu stali postrachem všech evropských národů a zničeni byli až Karlem Velikým.
Další z příčin stěhování národů byl také přechod kmenů k zemědělskému způsobu života, což vedlo ke zvyšování počtu obyvatelstva a tedy ke zvýšené potřebě obdělávané půdy. Dalším z významných vlivů této mohutné migrace byl dozajista i konečný pád říše západořímské.

Říše střední Evropy

Přestože historie období počátku prvního tisíciletí je vcelku oprávněně pod zásadním vlivem mohutné středomořské Římské říše, v žádném případě to neznamená, že se v dalších částech Evropy nic významného nedělo. Opak je spíše pravdou, což platí zejména pro hraniční oblasti Římské říše. Tyto hraniční oblasti byly na severu říše definovány dvěma veletoky, Rýnem a Dunajem. Z geografických a strategických důvodů (hranice s významnou římskou provincií Galie) se Římané soustředili spíše na Rýn, kde sídlily mocné germánské kmeny, zejména Cheruskové. Oblasti severně od Dunaje však nebyly o nic klidnější a pro Řím „přátelštější“.

Říše před stěhováním národů

Více než tisíc let před naším letopočtem obývali území severně od Dunaje Keltové, o nichž se dozvídáme ze spisů římských historiků. Mluví tam o mocné říši, které říkají Země Bójů (Boio Haemum – Bohemia), což byl dominantní keltský kmen obývající území Čech i Moravy. O struktuře této říše není mnoho známo, nejspíše se jednalo o spolupracující kmenový svaz, který se vyznačoval velkou bojovností. Tito Keltové byli z prostoru českých zemí vytlačeni Germány, a to kmeny Markomanů a Kvádů, které zde dominovaly během prvních dvou století našeho letopočtu. Zde také vznikla na přelomu letopočtu velmi silná říše Markomanů – říše Marobudova. Rozprostírala se na území Čech a Moravy, její vůdce král Marobudus byl vychován v Římě – měl tedy představy o tom jak vytvořit a spravovat na tehdejší poměry mohutnou říši. Pro Řím císaře Augusta znamenala tato říše natolik velké nebezpečí, že proti ní poslal válečnou výpravu vedenou jeho synem, pozdějším císařem Tiberiem. Nakonec však k boji nedošlo (potlačení rebelie v Panonii mělo přednost), nýbrž byl uzavřen prozíravým Augustem mír, který Marobudus dodržel i v období, kdy se germánské kmeny pod vedením Armina u Rýna semkly, aby vypudily z Germánie Římany, což se jim povedlo. Lze jen těžko předvídat, co by se stalo, kdyby současně ze severu udeřil proti Římu Marobudus… I když v pozdějších letech byly směrem na sever od Dunaje podniknuty další římské vojenské výpravy, zejména proti markomanskému králi Ballomarovi (Marcus Aurelius, kterému se podařilo Markomany a Kvády porazit), v prostoru českých zemí (severně od Dunaje) nikdy k vytvoření římské provincie nedošlo.

Nájezdy kočovných kmenů

Koncem 4. století se od východu z Asie do střední Evropy začaly přesouvat kmeny nájezdníků, především Hunové. Ti v období největšího rozmachu jejich říše (vůdce Atilla) ovládali značnou část evropského kontinentu, prakticky až po řeku Rýn. Významně přispěli k zániku Západořímské říše, čímž otevřeli cestu stěhování národů. V 6. století byli vystřídáni dalším kočovným kmenem, Avary, jejichž původ je opět v Asii. V těch dobách docházelo k významné interakci s kmeny Slovanů, kteří se v rámci druhé vlny stěhování národů počali objevovat ve střední Evropě – tzv. západní větev Slovanů.

Sámova říše

Za nadvlády Avarů došlo k prvnímu pokusu o sjednocení slovanských kmenů v prostoru českých zemí. Franský kupec Sámo, který se vyznamenal v bojích s Avary, slovanské kmeny sjednotil do jedné mocné říše, která je předstupněm k vytváření dalších říší na našem území, těch, které později hrály významnou úlohu v evropských dějinách. Avaři obývající dnešní Maďarsko napadli slovanské kmeny počátkem 7. století . Slované proti nim roku 623 zorganizovali povstání. Na stranu Slovanů se zmíněný franský kupec Sámo, který tou dobou v naší oblasti pobýval, postavil jako rádce a cenný pomocník . Slované Avary pod vedením Sáma porazili. Po výhře nad Avary byl vytvořen kmenový svaz, který je znám pod jménem Sámova říše. Sámova říše čelila neustálým tlakům Franků, roku 631 poslal franský král Dagobert I. proti říši svá vojska. Sámova říše však byla vojensky vyspělá, navíc s odvážnými slovanskými bojovníky, a franské vojsko porazila v bitvě u Wogastiburgu (dodnes není jasné, kde toto místo leželo). Sámova vojska odvetou roku 631 vtrhla do Durynska a v letech 633-636 v těchto útocích úspěšně pokračovala – jednalo se o pomstu za neustálé franské útoky. Roku 636 uzavřela Sámova říše s Franky i Avary mír. Sámo zemřel roku 658. Vládl 35 let a po jeho smrti Sámova říše zanikla.

Velkomoravská říše

Velkomoravská říše je historické označení pro první stabilní knížectví západních Slovanů ve střední Evropě. Rozkládala se převážně na území dnešní Moravy, Slovenska a Maďarska v letech 833-907.

O době od zániku Sámovy říše (659-661) do zformování moravského státu historické prameny mlčí, není tedy jasné, co se na moravském území v tomto období dělo. Jisté je to, že poté, co se ke konci 8. století zhroutil avarský kaganát (mocenský útvar asijského původu) pod útokem vojsk Karla Velikého, místní elity, formující se již za existence kaganátu, se začínaly orientovat spíše na franskou kulturu a stabilizovat svou moc.

Počátkem 9. století se objevují dvě knížectví, která spolu vedou politický boj – Moravské knížectví, pravděpodobně s centrem v jihomoravských Mikulčicích, sídle knížete Mojmíra, a Nitranské knížectví se střediskem v Nitře na jihozápadě dnešního Slovenska, kde sídlil kníže Pribina – boje skončily vyhnáním Pribiny z Moravy (833 – v historii považováno za vznik Velké Moravy). Na přelomu 8. a 9. století začalo na Moravu pronikat z Franské říše, Itálie a Dalmácie křesťanství. Slovanská aristokracie v oblasti přijímala křesťanství jako součást životního stylu po vzoru franských velmožů. Pravděpodobně v roce 831 došlo ke křtu všech Moravanů, při němž přijal kníže Mojmír a jemu věrní lidé křest z rukou pasovského biskupa. Šlo o oficiální křest, který, ačkoli ho přijal pouze kníže a jeho okolí, zavazoval celý kmen Moravanů – i přes to byla moravská společnost nadále z části pohanská.

Kolem roku 860 vyslal kníže Rostislav poselstvo k papeži Mikuláši I. a požádal jej o „učitele“, který měl zajistit prohloubení křesťanské víry na Velké Moravě, a také zajistit vzdělání dostatečného množství domácích kněží (s výhledem založení arcibiskupství na Velké Moravě). S tímto poselstvem neuspěl.
Po neúspěchu v Římě vyslal Rostislav obdobné poselstvo k byzantskému císaři Michalovi III., který jeho žádosti vyhověl a na Moravu vyslal misii vedenou jedním z tehdy nejvýznamnějších byzantských učenců Konstantinem a jeho bratrem Metodějem. Teprve poté došlo k pokřesťanštění říše jako celku. Konstantin s Metodějem sestavili také takzvaný Zakon sudnyj ljudem (česky Soudní zákon pro laiky), který se ve svém prvním bodě vypořádává s lidmi co nepřijali křesťanství tím, že stanovuje přísné tresty pro ty, kteří konají pohanské oběti nebo přísahy.

Arcibiskupství se dostalo Velkomoravské říši až za knížete Svatopluka I. roku 880 v čele s Metodějem, jmenovaným papežem Klimentem VIII. Za vlády Svatopluka říše expandovala do mohutných rozměrů:
• dnešní Morava a Slovensko (s mocenským jádrem při středním a dolním toku řeky Moravy)
• dnešní Čechy (se závislým knížectvím Přemyslovců)
• části dnešních Horních a Dolních Rakous – severně od Dunaje
• oblasti při horní Visle (dnešní Malopolsko) a Odře (dnešní Horní Slezsko)
a patrně další oblastí, o nichž se vedou historické spory. I tak se jednalo o nejmohutnější středoevropský útvar té doby.

Na zániku této úctu budící slovanské formace se podílela celá řada vlivů (podcenění nebezpečí ze strany Maďarů, klimatické podmínky, atd.). Zajímavé je, že podle moderních teorií byl první historický český kníže Bořivoj I. dosazen na stolec knížetem Svatoplukem a pokřtěný s manželkou Ludmilou moravským a panonským arcibiskupem Metodějem. Je rovněž zajímavé, že právě za jeho vlády je uznána svrchovanost Moravy v Čechách, což připomíná pozdější údělná panství na Moravě těch Přemyslovců, kteří nedosáhli na pražský knížecí či královský stolec. To však již patří k další části naší exkurze do historie českého národa.

Závěry?

• Středoevropský prostor je po tisíce let místem doslova překypujícím životem. Příchody různých silných kmenů do těchto míst si nemůžeme vykládat tak, že například byli-li odsud vyhnáni Keltové, byli do jednoho nahrazeni Germány. Je velkou chybou historických učebnic, pokud vedou k těmto závěrům. Jednalo se především o přesuny mocenské, provázené nadvládou příchozích kmenů, nikoliv o naprosto neracionální totální vyvražďování původního obyvatelstva (o etice v oněch divokých dobách nemohlo být ani řeči). Tedy i stěhování národů nebylo příchodem do země nikoho. I Slované zde nutně museli narazit na původní obyvatelstvo (už vlastně jakéhosi „mixu“ Germánů, Keltů a zčásti i Římanů), které patrně z části vyvraždili a zčásti si poté podrobili, a jak bylo tehdejším zvykem, uvrhli do otroctví. To říká logika. Pokud přijmeme tato pravidla, vyplývá z nich, že ani Češi současnosti jako nejzápadnější větev Slovanů nemohou být žádným „čistým“ etnikem. Slovanský fenomén je nejmladší a proto velmi silný, ale i kdybychom tisíckrát chtěli, dědictví předchozích kmenů se nezbavíme.
• Ať již je to s „genetikou“ jak chce, historie jednoznačně ukazuje, že všechny kmeny, s nimiž můžeme mít něco společného, a to včetně Hunů a Avarů, byli především výborní a vyhlášení bojovníci. Zejména pak Slované.

Pokud je tato logika korektní, potom mýtus o „holubičí povaze“ Slovanů působí jako jakýsi druh zvláštní dlouhodobé manipulace, protože pravdou je podle všeho pravý opak. Je-li tomu tak, potom takové to postupné zašlapávání z podstaty velmi bojovné duše našich předků může být jedním ze zdrojů současných nepochopitelných frustrací. Kdo a proč by to kdysi udělal, to je otázka. Obecně totiž platí, že bojovníka, aby nebyl nebezpečný, je nutno znectít a zbavit jeho sebevědomí. To je ovšem zásadní omyl, pokud se jedná o bojovníka skutečného, protože ten takto snadno zničitelný není. O čemž se brzy mohou přesvědčit i dotyční „likvidátoři“, pokud ještě existují. Vše je pouhou otázkou času, který je neúprosný…


cyril a metoděj
sdílet sdílet sdílet sdílet